Vždycky jsem byla

ta špatná sestra, ta

která se kouše do stehna

tou poslední kapkou jsem byla

která v měkkých naplaveninách

vyhloubí kráter, teď zakřičím

TAKHLE VÁŠNIVĚ, a ještě více

vášeň ta mě vždycky vedla

na scestí - no, jak se říká

po necestách. A pak zase

tichounce nasadím hříbek

děravé ponožce

jako náhubek

na co to myslíš

hospodyňko

už zase koně sedláš? Vrkám

a pak ryčím jako posedlá.

Tady vevnitř sopka

ukazuji prstem někam tam

kde tuším, že mám srdce

někdy ji rozdýchám

jak porodní bolest

„Teď, matko, ještě netlačte.“

A pak najednou

lavina

a řítí se

sníh, kamení, hlava, ruka, noha

ohnivá stopa trilobita

tomu zůstal nákrčník

tomu lysá hlava

tomu v srdci šrám

tomu jedna bota

všechno to rodím do světa

a hulákám

že ještě haluz zelená

vyrostla na mém těle

a že se právem

 červenám.